S fotbalem začínal v západočeském Chotěšově, kde jako malý kluk vstřelil v jednom zápase neuvěřitelných 11 branek. Jako hráč působil v pěti prvoligových mužstvech a stejný počet týmů vedl i jako hlavní kouč. Nejen o svém prvním gólu, ale také o své bohaté fotbalové kariéře promluvil trenér Jablonce Jaroslav Šilhavý.
Pane Šilhavý, pojďme se vrátit k úplným začátkům. Vzpomněl byste si, kde jste začínal s fotbalem a kdo vás k němu přivedl?
Bylo to tady na hřišti, tenkrát se to jmenovalo TJ Kovo Chotěšov. Tady začínala moje fotbalová kariéra. To už je hodně dlouho, bylo mi osm let, když jsem tu odehrál první soutěžní utkání. Moc rád na to vzpomínám, protože tady jsem prožil své dětství. V létě jsme hráli fotbal, v zimě hokej. Co se týče toho fotbalu, pamatuji si, že jsme tu hráli i zápas, který jsme vyhráli 25:0, a já jsem vstřelil jedenáct gólů.
Jaké to byly pocity vstřelit jedenáct branek? A jak se lišila oslava první a třeba té jedenácté branky?
Přesné pocity si nepamatuji, abych se přiznal. Ale radovali jsme se z každého gólu, takže jsme tu po sobě pětadvacetkrát skákali. Fotbal, to je dodnes můj život, a když tu tehdy hrálo první mužstvo, tak jsme tu byli od rána do večera. V poločase, tehdy se to ještě smělo, jsme tu pak stříleli do sítě.
Chodil jste se dívat na fotbal i s rodiči?
Jak kdy. Většinou jsme chodili sami, ale třeba táta s bráchou tu někdy byli s námi.
Měl jste v mládí nějaký fotbalový vzor, ke kterému jste vzhlížel?
Tenkrát, to bylo hlavně Holandsko. Zejména na MS 1974, hráči jako Johann Cruyff, Neeskens, Krol. Oranjes, to byl tenkrát můj favorit.
Jak fotbal ovlivnil váš dosavadní život?
Věnuji se mu od mala, takže celkem hodně. Tady z Chotěšova jsem přestoupil do Plzně, přes Škodovku až do Rudé Hvězdy Cheb, kde jsem byl deset let. Kariéru jsem skončil na Žižkově, kde jsem si v osmatřiceti přetrhl Achillovku a plynule jsem přešel do role trenéra. Postupně jsem se pak z pozice asistenta vypracoval až na hlavního kouče. Takže celý můj život je spojen s fotbalem.
Vy jste během své kariéry hrál v pěti klubech. Vzpomněl byste si ještě na svou první ligovou branku nebo první gól v některém z dresů?
Tak přiznám se, že jsem si to musel před rozhovorem ještě vygooglovat (smích). Věděl jsem, že byla v Chebu, kde jsem začal pravidelně hrát. Bylo to v roce 1981 v utkání se Slovanem Bratislava. Hráli jsme 1:1, ale už vůbec nevím, jestli jsem skóroval hlavou, levou nebo pravou nohou. Jedině, že bych někde něco vyštrachal v novinových článcích nebo se zeptal kamarádů. Pak možná přijdu na to, jak to bylo.
Jaké pocity ve vás vyvolávaly ligové branky?
To samozřejmě záleželo na vývoji utkání a na tom, co která branka znamenala. Samozřejmě to byly příjemné pocity a už od mala jsem si hodně považoval a byl jsem pyšný, když jsem třeba pak našel své jméno v novinách.
Která z nich byla ta nejdůležitější?
Hlavně v žákovských letech jsem jich dal hodně, protože to jsem ještě hrál útočníka. Postupem času jsem se ale přesouval více dozadu, až jsem skončil na postu středního obránce. I přesto, na jaké jsem byl pozici, jsem však dal 26 ligových gólů, což myslím není špatné. Většinou to bylo ze standardních situací a dokonce když jsem byl v Drnovicích, tak jsem chvilku vedl tabulku střelců spolu s Radkem Drulákem (úsměv). Pokud jde o ty důležité branky, vzpomínám si třeba na gól Nitře v 90. minutě, díky kterému jsme vyhráli 1:0. Nebo góly Spartě v dresu Slavie, ale na nic vyloženě zásadního si nepamatuji.
Měl jste nějaký rituál, jak jste své branky slavil?
Byly to jen emoce a radost se spoluhráči. Žádná gesta do kamer nebo salta, to určitě ne.
Kdo byl vaším oblíbeným spoluhráčem?
Za tu dobu jich bylo opravdu mnoho. Ale já jsem byl vždycky týmovým hráčem, takže se nedá říct, že bych někoho nějak upřednostňoval. Dodnes si považuji toho, že s některými z nich nás i po těch letech pojí přátelství a jsem vždycky rád, za každé takové setkání.
Teď prožíváte góly jako trenér z lavičky. Ty oslavujete nebo zachováte klidnou tvář?
To zase souvisí s tím výsledkem, samozřejmě radost z nějaké korekce výsledku je jiná, než když padne vítězná branka. Záleží i na důležitosti zápasu. Když jsme s Libercem dávali góly týmům jako Udine nebo Sevilla, tak ty emoce byly asi ještě trochu jinde, než když je to „jen“ ligový zápas.
Nechybí vám to střílení branek? Jdete si občas ještě zahrát fotbálek?
Není tolik času, ale vzpomínal jsem, že ještě před dvěma lety jsme tu hráli jako stará garda reprezentace proti Chotěšovu. Nějaký gól ještě občas vstřelím, takže věřím, že když zdraví bude sloužit, tak se ještě sem tam trefím. Nebo třeba na tréninku občas s klukama.
Martin Bergman
