Mistr Evropy do 21 let, pětinásobný český ligový mistr a šampión Rakouska. To jsou úspěchy útočníka Tomáše Juna, který momentálně kope v severočeském Jablonci. Nejvíce se proslavil ve Spartě, s fotbalem však začínal v jiném pražském klubu, Hlubočepích, na což ani po pětadvaceti letech nezapomíná.
„Sparťanská kariéra od žáčků až do áčka, to bylo něco neskutečného a jsem za to vděčný. Proto musím poděkovat i lidem tady, kteří mě k fotbalu přivedli a v těch začátcích se o mě starali,“ říká Tomáš Jun v projektu Můj první gól.
Tomáši, vzpomeneš si na své první fotbalové krůčky? Kdo tě k fotbalu přivedl?
K fotbalu mě přivedl táta a bylo tady v Hlubočepích. Už je to čtvrt století. Dlouho jsem tady nebyl na tom hřišti, hodně se to změnilo. Když jsem tady začínal, tak tady byla škvára a baráky skoro žádný. Když jsme zakopli balón, tak jsme ho tam lovili někde ve křoví. Ale měl jsem to tu strašně rád, bylo to tu takové uzavřené, i když tady nebyly tribuny. Mělo to tu ale svoji specifickou atmosféru.
Jako dobu jsi tady strávil?
Moc dlouho ne. Přišel jsem sem v pěti letech na první trénink a v osmi nebo devíti jsem přecházel do Sparty. Takže dejme tomu nějaké čtyři roky.
Jaký byl pro tebe ten přechod z tohoto přírodního prostředí do velkoklubu, jako je Sparta?
Byla to vesměs náhoda. Kamarád přišel s tím, že jde na nábor, a tak jsme se nějak dohodli, všichni tři jsme tam šli a všechny nás vzali. Tak to bylo takové zpestření. A pak samozřejmě ta sparťanská kariéra od žáčků až do áčka, to bylo něco neskutečného a jsem za to vděčný. Proto musím poděkovat i lidem tady, kteří mě k fotbalu přivedli a v těch začátcích se o mě starali.
Stihl jsi tady odehrát nějaké soutěžní utkání?
Jasně. Vždycky jsem byl hladový po gólech, bavilo mě být na špici a dávat branky. Spoustu jsem jich tady dal. Pamatuji si, že tu ještě byla škvára a my jsme celá parta vždycky jezdili černí, že nás kolikrát ani autobusák nevzal nahoru na Barrandov. Museli jsme to šlapat pěšky. Bylo to zajímavé…
Vzpomeneš si na první branku na tomto hřišti?
Úplně první ne, ale nějaké ano. Hráli jsme tady třeba exhibici proti místním ženám, a to jsem dal gól. Ale nepamatuji si, jak vypadal.
A pocity?
Já jsem rád za každý gól, ať je to teď nebo v začátcích. To je vlastně to hlavní ve fotbale z pohledu útočníka.
Jak probíhaly oslavy gólů na tomto hřišti, skluzy po kolenou to asi nebyly…
No, byli takoví blázni…Znám obránce, kterým to bylo jedno, ti to řezali i na škváře…
V relativně mladém věku jsi debutoval za Spartu. Jaké to byly pocity a vzpomeneš si na svou první soutěžní branku na Spartě?
Na to vzpomínám strašně rád. Ve Spartě se mi povedlo něco neskutečného. V podstatě jsem tam potom některé kategorie úplně přeskakoval. Vlastně celý dorost. A ten můj vývoj byl asi celkově rychlejší než u jiných hráčů. První gól si samozřejmě pamatuji. Bylo to v Plzni pod trenérem Haškem, kdy jsem dostal šanci. A ten můj gól byl i vítězný.
V rámci mládežnického působení sis zahrál i za reprezentační výběry a v každém jsi vstřelil branku. Pamatuješ si na tu první se lvíčkem na prsou?
Tak to už začalo výběrem Prahy a pokračovalo to v národním týmu. První bylo ten do patnácti let, a hned v prvním zápase jsem dal gól. To jsme hráli na Kopanině s Belgií a já jsem dal hattrick. Když se to povede, je to něco neuvěřitelného. Ono to tak u těch útočníků bývá. Jak dají ten jeden gól, tak to sebevědomí stoupne a hráč si víc věří.
Ve Spartě sis hned po roce v áčku zahrál Ligu mistrů. Jaké to byly pocity si hned v takhle útlém věku zahrát takovou soutěž?
Úžasné. Každý fotbalista když vyrůstá, tak o tom sní. Hrát Ligu mistrů, dát tam góly. Mně se tohle všechno podařilo, k tomu není co dodat. To si pamatujete do konce života.
Ty ses trefil v Lize mistrů do sítě AC Milán, mohl bys ten gól popsat?
Nehrál jsem tehdy v základní sestavě, naskočil jsem až ve druhém poločase. Prohrávali jsme 0:1 a já jsem vyrovnával po chvilce pobytu na hřišti po přihrávce Rasti Michalíka. Šel jsem do skluzu a nedal jsem Didovi šanci. V tu chvíli jsme postupovali, bylo to nádherné…
Vyzkoušel sis i zahraniční angažmá. Vzpomeneš si na první branku v rámci působení mimo Českou republiku?
První byl turecký Trabzonspor. Tam se mi to ale moc nevydařilo, gól jsem tam snad na úvod vůbec nedal. Povedlo se mi to až na hostování v Besiktasi, a bylo to při nějakém venkovním utkání, jestli správně tuším. V té sezoně jsme pak vyhráli turecký pohár, takže na to mám také hezké vzpomínky.
Turecko je známé skvělou atmosférou. Pro střelce to musí být o to větší odměna, skórovat před takovým publikem. Jak se tam slavily branky s diváky?
Moc jsem jich tam nedal, ale atmosféra je tam bouřlivá. Když se vyhraje, tak tam je člověk za boha. Ale nedej bože, když to nevyjde. To pak zase přijde na řadu ta odvrácená tvář. To jsem tam taky zažil…
Pětkrát jsi získal titul se Spartou, vyhrál jsi i rakouskou ligu a turecký pohár. Na co vzpomínáš nejraději?
To se strašně těžko hodnotí. Za každý ten titul jsem vděčný. Každý byl trochu jiný, i když třeba na těch sparťanských jsem se víc podílel gólově, což je příjemnější. A musím taky vyzdvihnout ten rakouský, ta sezona se mi opravdu vydařila, měl jsem hodně gólů a nahrávek, Austria po dlouhé době vyhrála ligu a navíc jsme hned přes kvalifikaci postoupili do Ligy mistrů.
Který gól je v tvé kariéře tím nejdůležitějším?
Hodně důležitý byl gól v národním týmu, kdy jsme hráli kvalifikaci MS ve Finsku a museli jsme vyhrát. Nakonec se to podařilo, v baráži kluci přešli přes Norsko a hráli závěrečný turnaj. Pak ještě v Rakousku, v posledním kole, kdy jsme potřebovali vítězství k jistotě titulu, tam jsem taky gól dal a vyhráli jsme 3:0.
A nejkrásnější branka?
Já nejsem střelec, který by dával góly ze třiceti, čtyřiceti metrů. Ale co se týče těch nejkrásnějších vzpomínek, tak je to asi ta branka na AC Milán, té si strašně vážím.
Máš nějakého oblíbeného soupeře nebo stadion, kde ses chtěl vždycky zvlášť ukázat?
Těch je hodně. Přece jen už mám přes tři sta ligových startů a s góly se blížím ke stovce. Doufám, že jí brzy dosáhnu. Spíš co se týče těch stadionů. Nejlepší to bylo vždycky na Spartě nebo v Austrii. Slavit s těmi fanoušky, být středem pozornosti v těch velkých městech a ocenění od těch lidí, to bylo nejvíc.
V reprezentaci jsi dal dvě branky. O té druhé už jsi hovořil, vzpomeneš si na tu první?
To bylo ve Slovinsku, přátelské utkání, zima asi mínus patnáct stupňů. Zvláštní zážitek, ale byl to nároďák a bylo to zase něco navíc. Po centru, už nevím od koho, jsem nejdřív trefil brankáře, ale napodruhé už jsem dal gól.
Co pro Tomáše Juna znamená v životě fotbal?
Strašně moc. Jak už jsem řekl, začal jsem v pěti letech a dnes je mi jedenatřicet. Je to v podstatě všechno.
Jsi tu s dcerou, jaký ona má vztah k fotbalu?
Jednoznačně kladný. Pořád chce kopat, furt chce, abych jí kupoval kopačky, a tak jsem na to zvědavý. Já moc ženský fotbal nesleduju. Ne, že by se mi to nelíbilo, ale radši bych ji viděl třeba u tenisu. Ale když bude dobrá, tak ať klidně hraje fotbal.
Více hráčů v projektu Můj první gól najdete na www.mujprvnigol.cz
Redakce
