Milan Fukal: Dva góly mi pomohly do Sparty

Jako obránce se dvakrát trefil v reprezentaci v úžasném týmu okolo Pavla Nedvěda, v lize válel za Jablonec a Spartu, v Bundeslize za Hamburk a Mönchengladbach. Na většinu svých gólů vzpomíná Milan Fukal dodnes.

„Pamatuju si třeba na dvě trefy, které jsem dal proti Teplicím doma, a za týden už jsem byl ve Spartě,“ ohlíží se v rozhovoru pro kampaň Můj první gól. „Nasměrovaly mě v kariéře dál.“

Jak vypadaly fotbalové začátky Milana Fukala?

Začínal jsem za kopcem, v Kokoníně. K fotbalu mě určitě přivedl otec, který tam hrál. Věnoval se mi také hodně děda, který již je bohužel po smrti. Právě tito dva pánové byli těmi nejzásadnějšími v mých fotbalových začátcích. Potom, když jsem přišel do Jablonce, tak to byli pánové Svítek, Hemek a další trenéři.

Když jste byl tím mladým fotbalistou, tíhnul jste spíše k touze góly dávat nebo jste se stavěl do těch zadních řad?

Já jsem měl to štěstí, že jsem začínal v útoku. Bohužel jenom začínal, jelikož s postupem času mě dávali více a více dozadu. Ty začátky byly hezké. Dával jsem spoustu gólů. Na můj věk jsem byl vyšší a dávat góly bylo zábavné. Vzpomínám si, že takřka v každém zápase jsem se trefil. Samozřejmě mě to hlavně bavilo.

Jablonecko je známé svým počasím a ne vždy příznivými podmínkami pro fotbal, nebylo někdy i těžké se v takovém prostředí gólově prosadit?

Samozřejmě že bylo, ale my tomu takovou váhu nepřikládali, byli jsme na to zvyklí. Ono jak bylo zvykem, tak v létě se hrál fotbal a v zimě hokej nebo se chodilo lyžovat.

Jaké pro vás bylo přestoupit z Kokonína do jabloneckého fotbalového klubu?

Byla to ohromná pocta. Ne že by se to nestávalo, ale pro kluka z vesnice to byla pocta. I v té době již bylo FK Jablonec známým mužstvem. Měl jsem pak i štěstí, že každý rok jsem kolem sebe měl jak výborné spoluhráče, tak také trenéry. Postupně jsem se posouval přes žáky do dorostu tím správným a úspěšným směrem.

Z žáčka jste se postupně stal ligovým fotbalistou, jak se vám podařilo vstoupit do ligové kariéry?

Ta cesta do toho prvního mužstva byla trnitá. I když jako jeden z mála jsem měl možnost už v šestnácti se zapojit do tréninku áčka, který v té době hrál třetí ligu. Tréninky áčka, dorostu, zápasy dorostenecké ligy, to všechno mě absolutně naplňovalo. Každá ta věc, kterou člověk procházel, mě zlepšovala. Pro mě bylo fajn a dobře, že můžu být na tréninku s jakýmkoliv družstvem.

Velkým momentem jistě byl první ligový gól, jaká k němu vedla cesta?

Po anabázích na vojně, druhá, třetí liga, tak jsem se vrátil zpátky do Jablonce a pod trenérem Kotrbou jsem začal hrát. Měl jsem štěstí, že to bylo třetí nebo čtvrté kolo doma proti Českým Budějovicím. Řekl bych, že pro mě typicky to bylo hlavou po rohu. Pamatuji si dodnes, že jsem ji hrozně oslavoval. Byla to velká meta v mé kariéře. Na to se samozřejmě nezapomíná.

Utkvěl vám v paměti nějaký další gól, který jste vstřelil v tom jabloneckém dresu?

Těch gólů určitě pár bylo. Já si vzpomínám, že jsem dával gól v Poháru vítězů pohárů, který nás bohužel neposunul do dalšího kola. Dal jsem gól v poháru UEFA nebo v předkole. Dával jsem góly v ligových zápasech. Pár jich bylo a jsem určitě za ně rád. Já si nejvíce pamatuji na dvě trefy, které jsem dal proti Teplicím doma v zápase, když jsme vyhráli 3:1 a za týden už jsem byl ve Spartě. Takže to byly trefy, které mě nasměřovaly nějakým způsobem dál v té kariéře. Pár gólů v jabloneckém dresu bylo.

Jaké pro vás bylo převléct jablonecký dres za ten sparťanský?

Já stále Jablonec považuji za svůj domov a samozřejmě přestup do klubu jako je Sparta je vrchol v rámci českého fotbalu, české ligy. V té době tam byli samí reprezentanti a já jsem neměl moc šanci a čas přemýšlet o tom, že jsem v takovém klubu. Hrála se i Liga mistrů, takže jsem byl hozený do vody a musel jsem se snažit. Říkal jsem si, každý zápas a trénink, buď rád, že jsi tam, že jedeš v tom vlaku. Byla to pocta, kterou jsem chytil za pačesy. Když už jsem byl na hřišti s těma borcema, tak jsem do toho dal všechno. Celé to mé působení ve Spartě se podařilo, což mě v kariéře zase posunulo dál.

Jaké to bylo dát první gól za Spartu?

Já mám takový pocit, že to bylo v Teplicích. Paradoxně v utkání, kdy jsme dostali, jak se říká, na frak. Prohráli jsme 4:2. Michal Bílek dal v zápase tři góly a já jsem pouze snižoval ze 4:1 na 4:2. Takže ten gól nám body nepřinesl, ale pak jich bylo více, které o něčem rozhodly, což bylo daleko lepší.

Ačkoliv jste byl tím defenzivním hráčem, tak držíte rekord devíti branek v jedné sezoně z pozice obránce. Jaký je recept, aby i obránce byl gólově úspěšný?

Když už dá obránce gól, tak je to většinou ze standartní situace. A ta musí být dobře kopnutá. Takže pokud tam máte kopyto, co vám míč na hlavu neposadí, tak to prostě nejde. Já jsem měl štěstí na spoluhráče, jako byli Radim Nečas, Jarda Navrátil, ve Spartě Zdeněk Svoboda a další, kteří to zaplaťpánbůh na hlavu posadit uměli. Pak už šlo jen o to najít si ten prostor.

Vy jste spoustu gólů dával v závěrech utkání, je to úděl náhody nebo větší koncentrace?

Já když jsem se dostával dopředu, tak jsem chtěl dát gól vždycky. Nám se dařilo a já se cítil být jedním z těch jedenácti a na výsledku se podílet. Takže jsem měl určitou vůli a cílevědomost ten gól dát. Ono defenzivní hráči, co umí dát gól, jsou mnohdy těmi rozdílovými.

Získal jste dva mistrovské tituly. Snilo se vám o tom, když jste byl tím žáčkem třeba v Kokoníně?

Musím se přiznat, že jsem si nikdy takové cíle nedával. Pro mě byla meta, když jsem přišel do Jablonce, první mužstvo. I přesto, že bylo tehdy ve třetí lize. Byli tam velice kvalitní hráči. Já jsem měl to štěstí začínat s hráči jako Aleš Češek, který je teď v Jablonci kustod. To byli páni fotbalisti. Já jim první rok vykal, než mi řekli, že jim můžu tykat. To byla pro mě úžasná škola. Já jsem v jedenácti, dvanácti, třinácti jezdíval s tátou na Spartu, protože to je velký Sparťan. Měl jsem tam možnost vidět ty pány jako je Hašek, Berger, Chovanec a další. To bylo něco fantastického, ale nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že ten dres obléknu také.

Když jste se ze Sparty přesunul do zahraničí, byla tam očekávání, že budete dávat góly?

Já jsem se chtěl prosadit tak, jako tomu bylo ve Spartě nebo v Jablonci. Vždycky se chcete prosadit. Pokud chce být tým dobrý, tak musí být konkurence. Na každý post byl vždy minimálně jeden konkurent. A já chtěl být součástí týmu a hrát na tom hřišti. To se mi tam podařilo, ale v těch nejlepších letech jsem tam byl hodně často zraněný. Takže jsem se vždy musel propracovat zpátky do té sestavy a povědomí lidí. Bojoval jsem a dařilo se mi to. Říkal jsem si vždy to stejné jako ve Spartě, jednou seš tady, tak dělej maximum, abys byl prospěšný tomu klubu. Jakákoliv branka byla určitou stopou českého hráče v zahraničí.

Jak dlouho jste čekal třeba na ten první gól v dresu Hamburku?

Čekal jsem na něj docela dlouho. Hned za tři dny po přestupu do Hamburku jsem tam hrál mistrovské utkání. Navíc bez jediného německého slova, co bych uměl, takže to bylo docela těžké. Prvních pět kol jsem hrál pravidelně, ale pak jsem se za národní tým zranil a tři měsíce jsem chyběl. Ta branka pak přišla někdy na jaře, když jsem se dostal zpátky do sestavy. Byla to určitě meta, o které jsem si říkal, že mi hodně pomůže. Což bylo fajn, že to přišlo poměrně brzo po tom zranění.

Jaké pro vás bylo reprezentovat Českou republiku?

O tom by měl snít každý hráč. Mně se to poštěstilo. Já jsem nakoukl do jednadvacítky s borci, kteří většina oblékli ligové dresy. Později jsem se dostal do áčka, kde jsem se chtěl spoluhráčům vyrovnat a zase být součástí toho mužstva. Když jsem poprvé oblékl reprezentační dres, tak to bylo velké pocta, velký respekt. Fantastický pocit.

Vám jsou nejspíše teplická Stínadla souzena, jelikož tam jste dal oba své reprezentační góly. Jaké máte na tyto mety vzpomínky?

Mám pocit, že na ten první gól mi přihrával Pavel Nedvěd z rohu proti Švédsku a pak jsem dával také proti Austrálii. Měl jsem ohromnou radost. Šli se se mnou radovat i všichni spoluhráči. Přihrál mi Pavel Nedvěd, což byla ikona českého fotbalu. Ten tým v té době držel pospolu. Byl to krásný pocit vidět kolem sebe ty radující se spoluhráče.

Dá se některý z vašich gólů ve vaší kariéře vyzdvihnout nad ostatní?

Hodně ostatní zmiňují gól proti Herthe Berlín v Lize mistrů za Spartu. Který nás držel ve hře o postup do závěrečných utkání skupin. Bylo to v desáté minutě, určitým způsobem učebnicová akce, kdy jeden hráč přihrál útočníkovi, ten mi to sklepnul a já z jedničky vystřelil. To je gól, na který člověk nezapomene a určitě jej má hodně vysoko.

Bylo místo i soupeř, kde se vám dařilo ty góly dávat pravidelně?

Zmínili jsme už Teplice, ale já jsem v jakémkoliv klubu to bral jako poctu. Jestliže hráč dosáhne na metu skoro 400 ligových startů, tak člověk může s hrdostí koukat na tu kariéru. Pro mě každý soupeř, protihráč či spoluhráč v kariéře něco znamenali.

Jaká byla motivace dát gól, když jste hrál proti „svému“ Jablonci jako soupeř?

Já si pamatuji na ten zápas za Spartu. Sparta vyhrála 3:0. Jablonečtí hráči si na mě myslím nedávali nějaký zvlášť pozor. Byl to v tomto ohledu běžný zápas.

Jak se vám nyní daří dávat góly?

Už moc ne. Už se moc dopředu nedostanu. (s úsměvem) Ten fotbal, na té úrovni, kterou nyní hraji, tam musí být defenzivní hráč opravdu tím defenzivním hráčem a nemůžu se dostávat ani na ty standardky moc dopředu. A já to prostě tak beru.

Co ve vašem životě pro vás znamená fotbal?

Je to velice hezká otázka. Já se nyní peru s tím, že profesionální fotbal už není. Čímž si asi projde každý hráč. Teď si tu kariéru prodlužují na amatérské úrovni. Už to není dennodenní tréninkový zápřah. Fotbal pro mě znamená prakticky všechno. Já jsem měl to štěstí se jím živit a něco dokázat.