Po bezmála roce nastoupil do základní sestavy v soutěžním utkání pravý obránce Lukáš Landovský. Po těžkém poranění kolene a dlouhém léčení se již vrátil na fotbalové trávníky. Teď chce překonávat další výzvy.
V pondělí jsi nastoupil poprvé do základní sestavy juniorky po zranění. Po jak dlouhé době to bylo?
Poslední zápas, co jsem si to zranění udělal, byl 15. května 2015. Je to v podstatě jedenáct měsíců, takže skoro rok…
Už předtím jsi naskočil v průběhu zápasu s Plzní. Ale jak ses těšil na pondělní zápas v zahajovací sestavě?
Těšil jsem se, to je jasný. Rok nehrát je pak už na palici.
Bohemka hrála poměrně důrazně. Jak ses na hřišti po tak dlouhé době cítil?
Na jednu stranu jsem rád, že to byla zrovna Bohemka. Přeci jen to nebyli chlapi, ale je dobře, když to umí trochu přitvrdit. V chlapském fotbale je to zase o něčem jiném. Já osobně jsem se fyzicky cítil dobře, souboje taky dobrý. Teď je důležité nabrat fyzičku v zápasech. Jsem rád, že můžu hrát.
Dlouho jsi marodil s poraněným kolenem. Co jsi s ním měl a jak se ti to stalo?
Měl jsem přetržený přední zkřížený vaz. Byl to takový nenápadný souboj. Hráli jsme ve Vlašimi s Varnsdorfem, byly to tři kola před koncem druhé ligy. Už v páté minutě jsem si kryl míč před protihráčem, co šel do autu. V podstatě na čáře do mě jen tak drcnul. Noha byla zaseknutá v trávě a koleno mi šlo dál do boku.
Věděl jsi hned, že to bude vážnější zranění?
Za prvé jsem to slyšel. Je to, jako když praskne struna. A byla to hned bolest. Ještě jsem s tím zkusil chvíli hrát, ale nešlo to. Co krok, tak to mi vypínalo koleno. Věděl jsem, že je problém. První odhady byly, že to jsou třeba postranní vazy natažený nebo i natržený. Pak po vyšetření se to ukázalo vážnější.
Pak přišla operace, nějaké léčení a rehabilitace. Jak to u tebe probíhalo mimo fotbalový trávník?
Začínal jsem v podstatě hned po operaci. Začali se mnou pracovat v Praze, kde jsem byl čtyři dny po operaci. Zůstal jsem tam čtrnáct dní na intenzivní rehabilitace, pracovali tam se mnou třikrát denně. Když jsem byl tady, tak jsem chodil do bazénu, rozhýbával jsem to pomalu na kole, dělal jsem posilovací cviky na zemi. Po měsíci nebo dvou začala lehká posilovna. Pak jsem chodil tady s našimi fyzioterapeuty a pomalu se do cvičení zařazoval běh, ze začátku na páse a postupem měkčí terény. Je to v podstatě život v posilovně, na běhacím pásu a na kole. Takže pro fotbalistu to není nic moc.
Bylo pro tebe alespoň trochu vysvobozující, když přišly první tréninky na hřišti?
Je to pocit k nezaplacení se po těch zhruba osmi měsících dostat na hřiště a kopnout si do balonu. Tam už se to potom snáší líp, samozřejmě se do toho zařazuje zase posilovna, ale už je to přeci jen více na hřišti.
V FK Jablonec působíš od roku 2003, kdy jsi přestoupil ze Mšena. Jak vzpomínáš na své začátky před třinácti lety?
Nemůžu říct, že bych si na to vyloženě pamatoval (smích). Když jsi maličkej, tak si fotbal užíváš, strašně tě to baví. Čím jdeš dál, tak se do toho více zapojuje taktika a je to větší zátěž. Ale vzpomínám na to všechno tady v dobrém. Můžu jen poděkovat všem, co mě trénovali. Každý mi určitě něco dal do fotbalového života.
Během kariéry jsi sbíral zkušenosti také na hostováních. Asi nejvýznamnější bylo působení ve Varnsdorfu, kde jste bojovali o postup do ligy. Tam tě vedl trenér Zdenko Frťala, tak jak na toto působení vzpomínáš?
Nebýt toho zranění, tak to bylo pro nás všechny i pro mě super sezona. Vzpomínám na to v dobrém, dalo mi to hodně do mého rozvoje. Tady jsem byl v juniorce a v kádru áčka, ale tam jsem naskočil do dospělého fotbalu. Musím říct, že to bylo super. Je to dobrá konfrontace. Druhá liga není vůbec špatná v porovnání s první. Navíc jsme hráli nahoře, takže zápasy byly kvalitní. Já to hodnotím jen pozitivně, až na to zranění. Ale to se může stát kdekoliv. S trenérem Frťalou jsme se tam spolu rok oťukávali. Někdy jsme tam měli věci, které jsme si museli vyříkat. Ale vždycky jsme si to dokázali vysvětlit a vycházeli jsme spolu nakonec dobře. Po fotbalové i lidské stránce je super.
Jaké máš cíle do budoucna?
První a nejdůležitější cíl je být zdravý a udělat pro to maximum. Další cíl je, že konec téhle sezony je pro mě takový rozjížděcí, abych se do toho dostal. A pak mám cíl nejvyšší – dostat se do ligy. Prosadit se, dostat šanci a ukázat, že na to mám.
Martin Bergman
