V posledním utkání proti Příbrami si brankářská ikona Michal Špit připsal jubilejní třístý start v lize a zároveň nadobro ukončil profesionální kariéru.
Michal Špit zakotvil v Jablonci natrvalo v roce 2004. Už předtím zde působil několikrát při kratších hostování z mateřské Sparty. Včerejším zápasem proti Příbrami dosáhl na metu 300 ligových startů a na dnešním Galavečeru SYNOT ligy bude přizván do Klubu legend naší nejvyšší soutěže.
Předpokládám, že nešlo o náhlé rozhodnutí. Kdy se vůbec rozhodlo, že naskočíš do zápasu s Příbramí?
S touto myšlenkou jsme uvažovali samozřejmě s předstihem. Trenér Frťala i pan Horník věděli, že mi chybí ten jeden start. Bavili jsme se o tom už od zimy a hledali jsme ten vhodný zápas. Nakonec to vyšlo na poslední kolo a duel s Příbramí, byť to jednoduché rozhodnutí nebylo. Ale nakonec jsme to určité riziko podstoupili. Škoda jen, že to utkání neskočilo vítězně a že nepřišlo víc lidí.
Bylo to složité z pozice trenéra brankářů se znovu vrátit do brány?
Od začátku jsme věděli, že půjde o pár závěrečných minut. Nijak zvlášť jsem se proto nepřipravoval. Člověk samozřejmě zůstává v pohybovém režimu a stále o sebe dbám. Do branky se ale moc v nové roli nedostanu. Až na předzápasovém tréninku jsem se zapojil v určité fázi do nějaké části a některých nácviků. Důležitá byla i rozcvička před samotným zápasem.
Vnímal jsi vývoj utkání a jak ti bylo, když jsi nastupoval za nerozhodnutého stavu?
Samozřejmě jsem vnímal ten vývoj a zodpovědnost k týmu. V posledních minutách jsem se snažil o to víc s klukama na hřišti komunikovat a hecovat je, aby nepustili Příbram do nebezpečné situace. Kdybychom dostali gól, tak by mě to mrzelo a bylo by to hodně nepříjemný.
Byl jsi tedy připraven na ostrý zákrok?
Ano. Nicméně utkání se vyvíjelo tak, že Příbram moc dopředu nepospíchala. Chtěli co nejvíc zavřít hru zezadu a tak jsem doufal, že se ani v závěru nebudou nikam hnát.
Kotel i celý stadion vyvolával dlouho dopředu tvé jméno. Dolehla na tebe ta slavnostní atmosféra?
Já jsem to samozřejmě slyšel a vnímal, už od nějaké šedesáté minuty. Bylo to příjemné a nejvíc nostalgický byl moment, kdy jsem vkročil na hřiště. Teprve když proti mně běžel Vlasta, tak jsem si vlastně uvědomil, že je to naposled, co jdu do brány. V tu chvíli mi došlo, že se vlastně v hráčské roli na hřiště už nikdy potom nepodívám. Ten přeběh pak do brány byl takový nejvíc emotivní a trochu smutný.
Proběhl ti v tu chvíli v hlavě nějaký moment z kariéry?
Ani ne. Spíš jsem se snažil soustředit na důstojný výkon a na nulu vzadu, abych zbytečně nechyboval.
Startem proti Příbrami jsi dovršil kolonku ligových startů na magických 300. Co to pro tebe znamená?
To číslo jistě vypadá líp než 299... Pokud by šlo jen o číslo, tak bych tomu asi velkou vážnost nedával. Nicméně po založení ligového Klubu legend by mě mrzelo, kdyby mi scházel jeden jediný start. Jsou samozřejmě důležitější věci na světě, ale přiznám se, že jsem nyní za tu možnost rád a že jsem na to myslel.
V Jablonci jsi strávil převážnou část své kariéry. Jak vnímáš svůj vztah k našemu klubu?
Myslím, že to bylo po celé ty roky vzájemné. Jablonec mi pomohl v kariéře a já pomohl klubu. Na začátku když jsem přestupoval, tak by mě nikdy nenapadlo, že bych tu strávil takovou dobu. Fotbal je takový nestabilní. Bývali bychom se tehdy asi do Jablonce přestěhovali, kdybychom to věděli.
Jak hodnotíš jablonecké fotbalové publikum?
Trochu mě mrzí, že diváků v Jablonci moc nechodí. Na druhou stranu bych chtěl vyzdvihnout právě ty skalní, byť jich není tolik a jsou z různých vrstev, tak si jich hrozně moc vážím. Tihle skuteční příznivci klubu zaslouží pochvalu a je jenom škoda, že jich není více. Člověku to pak na hřišti chybí, když nemá dostatečné publikum. Lidi by měli být hrdi na své město, na svůj klub a to mi trošku v Jablonci schází.
Michalovi za celý klub ještě jednou gratulujeme a moc děkujeme za všechny výkony nejen na hřišti, které přinesly radost a úspěchy klubu i fanouškům!
Štěpán Hanuš
