Patnáct let vychovává mladé fotbalisty FK Jablonec a současně učí na základní škole Mozartova. Jan Kozderka je s dětmi v každodenním kontaktu, a tak o nich může mnohé soudit.
Jak se z člověka stane tělocvikář a trenér v jedné osobě?
Vždycky jsem tíhl ke sportu, kromě fotbalu jsme se věnoval také gymnastice. Fotbal jsem hrál od malička a v Jablonci jsem v něm skončil někde v dorostu. Studoval jsem tělesnou výchovu, na praxi jsem se dostal na ZŠ Mozartova, a to zrovna když se nově rozjížděly fotbalové třídy. To byl pro mě jednoznačný impuls. Za rok jsem byl na Mozartovce třídním učitelem jedné z těch fotbalově zaměřených tříd. V jeden moment jsem vlastně začal učit i trénovat. Určitě jsem chtěl směřovat k tomu, abych se motal někde kolem sportu. Tohle spojení tělocvikáře a trenéra mě hrozně baví.
Pracujete při ZŠ Mozartova, jaká je spolupráce mládeže FK Jablonec se zdejší školou?
Spolupráce funguje. Každým rokem bychom ji chtěli posouvat a dál zkvalitňovat. Chceme pro děti lepší a lepší servis. Třeba od příštího roku jsme domluvení s panem ředitelem, že kromě mne přibudou další dva až tři mládežničtí trenéři. Doteď jsme pracovali jen na druhém stupni, nově chceme pomáhat i na prvním stupni, kde by měl na vybraných hodinách být i mládežnický trenér. Chceme mít nad fotbalisty větší kontrolu, takže například přestávkové dohledy či nakukování do hodin stěžejních předmětů. Dalším krokem by měla být strava, tam bychom si přáli, aby o velké přestávce měli všichni fotbalisté v jídelně připravenou stejnou svačinu.
Některé fotbalové kluby zavádějí mládežnické akademie. Jak je vnímáte?
Tam, kde akademie vznikly, se režim rapidně změnil. Naším cílem musí být snaha se podobnému systému přibližovat. Akademie jsou super věc. Než vznikly, kluby fotbalistům takový servis nedokázaly zabezpečit. Je to o systému, stravě, děti jsou stále pod dohledem, denní režim tam je nastavený a funguje. My takové podmínky jako mají v akademiích teď, nastavit nedokážeme. Ale co půjde, tak v tom se jim budeme chtít krok po kroku alespoň přibližovat.
Jaké podmínky pro trénink mají jablonečtí mládežníci?
Určitě bych si nechtěl stěžovat. Například tréninkové plochy u Mozartovky jsou dobré. Není to však úplně dostačující, když tam trénuje celá mládež. Pokud jsme tam všichni od U6 až po U19, tak v tu chvíli máme málo ploch. Hlavně nás trápí ale to zázemí. Když soupeři, rodiče, ale i fanoušci, co se přijdou podívat na fotbal, mají chodit na záchod na starou mobilní buňku, to je prostě nedůstojné. Od vedení máme přislíbené, že se na to pokusí sehnat peníze.
Jinak si ale rozhodně nemůžeme stěžovat, protože máme všechno na jednom místě, což je fantastické a vidím v tom obrovský bonus. Chtělo by to vylepšit jen to zázemí. A kdyby nám k tomu přibylo ještě jedno hřiště, to by bylo parádní. Pro všechny je to prostě málo.
S dětmi jste v denním kontaktu přes patnáct let. Jsou dnešní děti jiné?
Řekl bych, že děti jsou stále stejné. Chtějí vymýšlet a blbnout stejně tak, jako jsme to chtěli za mlada my. Potřebují nějaké aktivity. Dnešní doba je technická a podmínky a příležitosti, které mají, je dělají jinými. Já si nemyslím, že ta změna je dětmi samotnými. Je to spíš tím, co se jim v dnešní době nabízí. Nás rodiče a dědové brali ven, chodili s námi za aktivitami. Dnes je pro některé rodiče jednodušší místo výletu dát dítěti telefon. Podmínky a prostředí v kterém vyrůstají, na ně prostě působí jinak, než bylo třeba za mých mladých let. Je to o prostředí, o rodině a o tom, co jim nabídnou.
Zaostávají dnešní děti pohybově?
Vidím to a plošně tomu tak určitě je. Je vzorek dětí, který stoprocentně nezaostává, to jsou kluci z rodin, kteří se od malička něčemu věnují, sportují a volnočasovou náplň mají. Za nás tu náplň nemělo třeba deset procent dětí, ale dnes je to mnohem víc. Dovolím si říci, že ve věku od šesté třídy výše, je to víc jak padesát procent dětí. Plošně to pak vypadá, že jsou dnešní děti nešikovnější a méně pohybově nadané, ale je to tím prostředím. Oni se nemůžou rozvíjet a posouvat, když se tomu vlastně nevěnují. Rodina a prostředí jim to nedovolí. Naopak ti, co se od malička něčemu věnují, ti jsou mnohem šikovnější a v mnoha případech jsou na tom i lépe než jsme byli v jejich letech my. Ale těch je zase méně.
Jaká je spolupráce s rodiči svěřených ratolestí?
Rodiče bychom měli mít na naší straně. Vždycky to jde udělat tak, aby tomu tak bylo. Devadesát procent rodičů je nám nakloněno, nebo je na naší straně. Musíme s nimi mluvit a vysvětlovat jim, proč co děláme. Když je trenér a učitel partnerem žáka, tak rodič nemá důvod proti něčemu bojovat. Samozřejmě vždycky se najdou nějaké výjimky, ale nesmíme to postavit tak, že my jako trenéři jsme něco jiného než rodiče a žáci, v tu chvíli to určitě musí skřípat. V momentě, kdy víme že jsme spolu na jedné lodi a chceme spolupracovat, tak to jde a funguje.
Jako trenér U14 za sebou máte úspěšně zvládnutou baráž a vysněný postup žáků do nejvyšší soutěže. Byly to velké nervy?
Systém baráže v této věkové kategorii je naprosto nešťastný. Ač to pro nás nakonec vyznělo dobře a naši kluci si z toho odnášeli jen dobré emoce a zážitky. Ale pro ty kluky z Dukly, kteří díky tomu spadli z nejvyšší soutěže, to musí být šílené. Emoce cloumaly i s našimi hráči, i když vyhráli. Zvítězili jsme v prvním zápase na Dukle 3:1 a někteří naši kluci brečeli, protože když nás Dukla v druhém poločase přehrávala, mysleli si, že se jim něco nepovedlo a mohli něco udělat lépe. Bylo to obrovské emocionální vypětí. Musím říct, že jsem se docela bál toho, jak takto emočně vypjaté utkání kluci dokážou zvládnout, ale oni se s tím vypořádali až nad očekávání nás trenérů. Dukla byla fotbalovější, z vyšší soutěže ošlehaná a zkušenější z takových zápasů. My jsme to měli hodně postavené na tom, že jsme neměli co ztratit. Bojovnost a houževnatost našeho týmu to rozhodla.
Jak jste barážové dvojutkání prožíval vy osobně?
Nedokážu říci proč, ale už když jsme na Duklu k prvnímu zápasu jeli autobusem, tak někde vzadu v hlavě jsem cítil, že nám to vyjde a vyhrajeme, ale nevím proč. Věděli jsme, co jak chceme hrát, jak k tomu přistoupit a já měl to tušení, že to může klapnout. Nejsem ten trenér, který kluky nutí do různých pokřiků. Nechávám to na nich, pokud to z nich vyjde, ať si zařvou. Na Dukle jsme to zvládli a jak na hřišti, tak cestou zpět v autobuse jsme zpívali písničky, skandovali a emoce sršely z celého našeho týmu. Bylo to pozitivní, vytrysklo to z nás.
Jenže Vás čekala ještě neméně těžká odveta na domácí půdě.
Šli jsme do ní s náskokem 3:1 a já vůbec nevěděl, co od toho zápasu čekat. Tam jsem měl najednou úplně jiný pocit, měl jsem v hlavě prázdno. Zvládneme to? Pokazíme to? Pro mne ta odveta byla mnohem složitější než to první utkání. Když to skončilo (3:3 pozn. autora) a my postoupili, čekaly se větší emoce, ale spíš to bylo takové prázdné. Byl to prostě zvláštní pocit.
Přesto ale oslavy postupu do nejvyšší soutěže následně proběhly.
S realizačním týmem jsme si šli sednout ještě ten den. O týden později jsme měli rozlučku. Byli jsme pozváni od klubového vedení do restaurace Žižkův vrch, kam přišel i pan Pelta a všem klukům a jejich rodičům poděkoval. Také tam nastínil, že by chtěl mládež víc posouvat a víc se jí věnovat. Já si jen přeji, aby to tak bylo. Kluci dostali na památku trička se jmény všech, kteří se na postupu podíleli.
Považujete žákovský postup do nejvyšší soutěže za svůj největší trenérský úspěch?
Trenérství je dle mého dlouhodobá práce. Ať roky předtím nebo ty co budou. Jde o to, jestli mě to baví a jestli to baví kluky, s kterými pracuji. Úkolem trenérů je přitáhnout děti ke sportu tak, aby je to bavilo a aby se snažili makat naplno. Vyhrát a chtít mít dobré výsledky, to jo. Ale celkově to je o tom procesu.
Po vyhrané baráži vás v této sezoně čeká nejvyšší soutěž. S jakým odhodláním jste vstoupili do těchto bojů?
Bude to pro nás těžké. Ale my to bereme jako výzvu. Spousta týmů tam bude mít větší výběr hráčů, lepší spádovost i podmínky, než máme my. My se s tím ale chceme prát. Stejně jako jsme přistoupili k barážovým zápasům, tak stejně budeme přistupovat k celé sezoně. Jdeme se prát a bojovat!
Je složité v naší neveliké spádové oblasti okresu přivádět do klubu další mládežníky?
Dětí, které se tomu sportu věnují, je trochu méně než dřív. Nedá se vybírat ze vzorku, jako tomu bylo dřív. Změnil se i pohled na fotbal, když já jsem byl malý, fotbal chtěl dělat skoro každý kluk. Dneska nabídka sportů i mimosportovních aktivit je větší. Ale to je zase úkol pro nás. Musíme být o to silnější, klukům nabízet kvalitnější a pestřejší prostředí. Dřív nebyla o mládežníky nouze, protože zájem o sport byl obrovský, ale v poslední době to upadá. Tam kde nevznikly akademie, tam je to úkol pro nás trenéry a majitele, aby společnými silami děti přitáhli.
Každoročně pořádáte nábory mládežníků. Můžou se děti do vašich řad hlásit i mimo náborové dny?
Děti můžou přijít kdykoliv. Na webových stránkách jsou kontakty, stačí se ozvat někomu z vedení mládeže. Nebo se stačí zeptat v areálu mládeže Mozartova. Vždycky je šance a je jedno, jestli tomu klukovi je šest let nebo čtrnáct let. Prostě přijde na trénink a vyzkouší si to. Když to jde a uvidíme, že výkonnost by tam mohla být, tak určitě dostane nějakou dobu na zkušenou. Kdyby ten rozdíl a propast byla veliká, tak mu doporučíme nějaký klub z okolí, aby se fotbalu věnoval tam a za půl roku se opět přišel ukázat.
V rámci mládežnické struktury FK Jablonec působí 14 týmů, ve kterých je přes 300 dětí a mládeže. Roční rozpočet mládeže vysoko překračuje 10 mil. Kč a největší položky z něj tvoří mimo nákladů na trenérské služby dopravné na zápasy. Dotace od města v žádném případě nestačí na provoz mládežnického úseku, a proto musí provoz dotovat akciová společnost, tedy prvoligový tým.
Jan Bendl
